v tuhle chvíli nechci dospět

Většina mých vrstevníků přemýšlí nad tím, jak už se těší na to, až budou plnoletí, odstěhují se od rodiny a budou žít sami. Najednou jakoby dospěli tím, že se stali plnoletými. Největší strach mám z toho, že dospěju. Nebudu mít bezstarostný život jako nynějších několik let. Dřív jsem byla zamlklá, nespolečenská a změnilo se to až časem na střední škole. Ze začátku jsem si připadala ztracená a myslela jsem si, že nezapadnu, ale lidé se zvládnou rychle aklimatizovat a u mě toho nebylo výjimkou. 

Hodně mě ovlivnili lidé, se kterými jsem se začala stýkat a někdy si i představuju, co by bylo teď, kdybych je nikdy nepotkala. Někteří z nich na mě měli obrovský vliv a bez nich bych asi nebyla tam, kde jsem teď. Začala jsem se zúčastňovat různých -  jak tomu říct - akcí, kde jsme kecali a dělali blbosti. Chodili jsme v létě dennodenně na koupaliště, hráli volejbal - který nikdo z nás neuměl - užívali jsme si každou chvíli, co to šlo. To mě neskutečně bavilo. Tak jsem si řekla, že si musím život užívat naplno, dokud je ještě čas. Nemám hned na mysli drogy a alkohol. 

Zapomeňme na dospělost a hrajme si. 

Se spolužačkou jsme nedávno lepili samolepky a vzkazy napsané na lepící pásce na skříňky většině spolužákům, kteří nás znají. Byla to sranda. A myslím, že naše trhlost, pár lidem zlepšila náladu hned po ránu. Někdo nám řekl, že se chováme jak děti. Ale proč se o člověku říká, že se chová jak dítě. Je snad nějaká škála dětinskosti, kterou nesmíme překročit? 

Dobrá, je pár věcí, které mohou někoho znepokojovat. Třeba to, že mám ráda poníky, celkově roztomilé věci atd atd... Nechovám se na svůj věk ani nechci, protože za rok mi má být osmnáct a věc, na kterou se těším, je ta, že si udělám řidičák a  díky tomu se otevírají další možnosti. Je jen na nás jak se vším vynaložíme. 

Některá děcka si hrají na strašně vyspělé a zapomínají na to, že na starosti mají času ještě dost. Pokud mám stručně jednou větou popsat svůj život do loňského léta, vůbec jsem si neužívala. Od rána jsem pořád seděla u počítače, byla na sociálních sítích a tím můj den i končil. Létem se všechno změnilo. Léto 2015 jsme odstartovali stanovačkou s přáteli a od té doby jsme každý den chodili na koupák, některé večery jsme trávili v kafe baru a každý konec týdne jsme uspořádali nějakou akci. Bylo nás jen pár, ale i přesto jsme se náramně bavili. Takové léto bych mohla prožívat pořád dokola, ale s jinými lidmi. 

Mezi mé oblíbené seriály patří Skins a ten mi nějak otevřel oči, dokud jsme mladí, měli bychom užívat a ne se bát toho, co by se mohlo stát. Většinu dobrých zážitků ztratíme tím, že se bojíme něco udělat. Spoustu šancí si necháváme utéct, protože se něčeho bojíme. Ale proč? Všichni se snažíme a bojíme, aby nám někdo nezlomil srdce, aby nám něco neublížilo nebo naopak, abychom tohle my neudělali někomu jinému. ale tímhle si ubližujeme nejvíc - tím, že nic z toho, čeho se bojíme, nezkusíme. Nestojí snad za to ty zážitky a vzpomínky na ně? Mohli bychom se naučit víc riskovat.

Možná jsem s článkem malinko odběhla od původního tématu, ale v podstatě to spolu souvisí. Pokud bych měla někdy dospět, ať se tak tedy stane, ale v tuhle chvíli jsem rozhodnutá, že se budu pořád chovat jako malá.